Podobně jako v případě ostatních poruch příjmu potravy není ani u mentální bulimie snadné určit několik univerzálních příčin, které spolehlivě vedou k rozvoji tohoto onemocnění. Jeho komplikovaná povaha daná souběhem psychických i tělesných faktorů zkrátka neumožňuje jednoduše popsat, jak je možné se bulimii spolehlivě vyhnout. Přesto však v současné době máme k dispozici přehled tzv. predisponujících faktorů, které mohou nemoc v dané situaci spouštět, stejně jako tzv. udržovacích faktorů, jež jsou zodpovědné za to, že nemoc dále přetrvává, resp. že je obtížné se s ní vypořádat bez cizí odborné pomoci. A právě jim se budeme na následujících řádcích věnovat. Již na samotném začátku přitom musíme zdůraznit, že u každého jednotlivce je samozřejmě „skutečný“ podíl těchto faktorů na rozvoji onemocnění různý, a proto je třeba k našemu výčtu přistupovat vždy jen jako k orientační pomůcce.

Mezi zmíněnými predisponujícími faktory pochopitelně najdeme i faktory ryze tělesného druhu. V odborné literatuře se tak například můžeme dočíst o vlivu dědičnosti na rozvoj bulimie. Různí autoři tak hovoří o míře v rozmezí 35 až 83%, z nichž je možné označit mentální bulimii jako geneticky podmíněnou chorobu. A to v tom smyslu, že zděděné rodinné dispozice se u nemocných bulimií často projevují v podobě zvýšené úzkostlivosti, snížené schopnosti čelit stresu či přímo depresí. Podle dostupných statistik tak zhruba třetina pacientů s bulimií dokonce prodělala depresivní epizodu ještě předtím, než u nich vůbec k rozvoji bulimie došlo.

Zároveň zde platí, že genetické predispozice se zde zčásti projevují i skrze vliv dědičnosti na tělesnou hmotnost v dospělosti: bezmála polovina osob trpících bulimií už před jejím vypuknutím trpěla nadváhou. Obecně tedy můžeme říci, že tíhnutí k nadváze přítomné v užším rodinném kruhu lze považovat za významný rizikový faktor.

Co se týče predisponujících faktorů psychického rázu, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že zhruba u jedné třetiny bulimiček se toto onemocnění objevuje po předchozím prodělání anorexie. Dále sem jako výrazný rizikový faktor můžeme zařadit také problémy se sebevědomím či přetrvávající přesvědčení o vlastní neschopnosti. Jako značně riskantní se samozřejmě ukazují i problémy v rodině či přehnané sklony k perfekcionismu, které právě v kombinaci s pocitem vlastní nedostatečnosti mohou být jedním z hlavních spouštěcích mechanismů. Problémy s alkoholem či zneužívání drog opět mohou představovat důležitý predisponující faktor.

Mimo zmíněných tělesných a psychických faktorů lze říci, že mentální bulimie je podmíněna i sociálními faktory: velká část pacientek se tak rekrutuje z řad profesních či zájmových skupin, kde štíhlá postava představuje důležitou normu, ať už jde o modelky či profesionální sportovkyně.

Z hlediska přímých spouštěcích mechanismů je důležité zdůraznit především riziko spojené s držením diet. Jde zde o to, že často dochází po více či méně drobném prohřešku proti dietě ke ztrátě kontroly nad jídlem, kdy na drobný neúspěch jedinec zareaguje přejídáním, čímž snadno může roztočit spirálu záchvatů přejídání a urputných snah o nepřirozené úbytky na váze.

Pokud jde o nejvýznamnější udržovací faktory mentální bulimie, určitě je třeba mezi ně zařadit především nízkou váhu, která v případě dosažení kritické míry naruší běžné fyziologické procesy spojené s přijímáním potravy. Zároveň může vést k přílišné pozornosti věnované jídlu jako takovému, která v kombinaci s psychickými problémy snadno vyúsťuje v postupný rozvoj bulimie.

Postižený člověk zde spolu s tlakem okolí na štíhlost brzy získává pocit, že pokud se po epizodě přejídání dostatečně zaměří na očistný proces v podobě zvracení či užití projímadel, „vykrátí“ jím předchozí přejídání, a získá tak pocit, že se vlastně vůbec nic nestalo, takže se může opět pořádně najíst.